Taky máte někdy strach někam jít? Raději sedíte doma a nic neděláte, než abyste šli mezi lidi? Děsí vás jak se na vás budou ostatní tvářit? Kéž byste mohli být jen doma sami nebo jen se svými blízkými, které znáte. Ten strach, nejde jen tak překonat. Těžko to překonáte. Pocit jít ven, mezi lidi. Cítíte jejich pohledy a nemůžete jim uniknout.
Někdo vás pozve na akci, kde se sejde plno lidí, kteří se navzájem znají. Ano, i vy je znáte. I přesto se nedokážete zbavit zvláštního pocitu. Bojujete se sebou, zda tam máte jít nebo ne. Nakonec se přemůžete, oblečete si bundu a neustále si říkaté, že to bude dobré. Vše proběhne v pořádku. Znám je, co by se mělo stát? Nikdo na mě nebude koukat zvláštně. Znají mě už roky. Dojdu ke dveřím a chvíli tam jen tak stojím oblečená v bundě a němě na ně zírám. Mám jít, nemám jít? Rychle se otočím, svléknu si bundu. Přeci jen, doma je nejlépe, doma jsem v bezpečí. Pak vám volají, kde jsem, proč nepřijdu. Vy jen mlčíte, protože co jim máte odpovědět?
Toto se mi děje velmi často. Jsem asociální člověk. Mezi lidmi jsem nervózní a nemohu se zbavit pocitu, že mě někdo neustále sleduje a vidí každou chybičku na mém těle. Svoje chození jsem omezila na minimum se psem a do práce. Nedej bože, abych někoho potkala na procházce a ještě si chtěl se mnou povídat. Vždy se otočím a jdu zpět domů, abych náhodou kolem někoho neprošla, nebo jen jendoho člověka, který chodí na pravidelné procházky a z pohledu ho znáte. Bojím se, že by se někdo mohl dát se mnou do řeči a mohl mě zdržet, i když mám celý den čas. Každá neplánovaná hodina zdržení mě vykolejí, i když nemám na ten den žádný plán. Zavírám se doma, před okolním světem.
Každou chvíli vymýšlíte nějakou novou výmluvu, proč nemůžete jít, až vám začnají docházet. Nakonec vás přestanou zvát. A vy si oddehnete. Konečně klid. Ale rodinným oslavám se nemůžete vyhnout. Za to jsem ráda, že mám bolesti žaludku, hlavy a musím mít pravidelný režim, ani na skleničku mě nemohou pozvat. Nemohu pít alkohol. Pořádná výmluva, která stojí za to, ostatní ví, že na toto trpím. Když někde spíme a slavíme. Není překvapením, že si jdu lehnout brzo s odpovědí, že mě bolí hlava. Je to naprosto normální a očekáváne. Po čase si na to rodina zvykne a nenutí mě chdit někam ven s ostatními. Jednou za čas si vyrazím se sestrou a někým, ale ne tak často. Musím mít dobrou náladu, a po cestě se trápím, proč jsme to udělala, proč jsem raději nezůstala doma. Stane se, že se připravím, jsem rozhodnutá jít, ale pak si to během minuty rozmyslím a jsem raději doma.
Pamatuji si, jak jednou v práci byl fofr. Plno lidí na mě a já začínala být nervózní. Začala jsem se třást. Byla jsem plná vzteku a chtělo se mi brečet. Moc lidí na mě. Druhý den byl rodinný oběd. Volala jsem mamce, že tam nechci, že chci být doma, že se na to necítím. Nakonec jsem se rozbrečela. Mamka byla už naštvaná, že tohle dělám už od malička. Nakonec to byla večeře. Po celou dobu jsem byla roztěkaná. Moje vysněná práce? Kde není moc lidí a nemusím s lidmi tolik komunikovat. Dělat pedikérku mi nevadilo. Byla jsem klidně skoro celou hodinu vyprávět. Umím být ukecaná. Všude je plno lidí.
Je to zvláštní pocit být mezi lidmi, ne moc příjemný. Neustále se rozhlížím kolem sebe a zkoumám okolí. Docela často na pár minut si chodím oddechnout na toalety, kde sedím na záchodě a jen tak zírám do dveří, mezi stěnami. Je tam málo místa a cítím se v klidu. Dělám to často v práci. V jedné kanceláři je nás opravdu hromada a jsem nesoustředěná. Mám zvláštní pocit. Jsem jako na mušce, vše co udělám vidí ostatní. Říkám si zvláštní, na benzině za kasou mi to tolik nevadilo, když nebyla velká fronta. S lidmi jsem neměla problém, dokud se daný zákazník nechtěl o něčem povídat. To jsem zamrzla usmívala se a nevěděla, co odpovědět.
Často si říkám, co když mě někdo pozve na rande? Opět odmítnu jako dříve? Nebo se přemůžu, ale po nějaké době se s ním rozejdu, protože chci být doma. Necítím se dobře vedle něj. Chce chodit ven, ale já ne. Nepochopí mé pocity, nikdo to nechápe. Jak vůbec vypadá moje budoucnost? Momentálně bledě. Co s tím budu dělat? Překonávat se, ale je to velmi těžké, zatím jsem to nepřekonala. I přesto, závidím ostatním, jak se fotí s přáteli, jak spolu natáčí zábavná videa a já to vše sleduji z mobilu. Také bych mohla jít, ale něco ve mně mi v tom brání. Prostě nemohu.
iambarbaras.wordpress.com 
V určitém smyslu chápu. Já vždycky všechno odmítám ne proto, že bych byla nervozní, že lidi budou koukat a co si budou myslet a podobně, ale protože mi zkrátka vadí trávit čas s tolika lidmi najednou. Nikdy mi nevadilo jít si sednout s jedním dvěma kamarády a prokecat třeba i pár hodin, vůbec mi nevadí někam vyrazit sama (to mě celkem naopak mrzí, že mám strašnej orientační smysl, takže málo vyrážím akorát kvůli věčné nervozitě, že se ztratím), ale oslavy, hromadné akce, to už ne. Připadám si tam vždycky úplně mimo. Ale to, že mi vadí, když mě něco takovýho připraví o čas, i když upřímně nemám celý den vůbec co dělat, to chápu zcela, z nějakého důvodu taky považuju podobné „mezilidské“ aktivity za nepříjemnou ztrátu času, i když bych jinak nedělala nic, co nemůžu dělat potom.
Nemůžu říct, že je to dobře, asi není, nějaký kontakt je potřeba, protože jinak se to snadno vyvine v naprostou neschopnost jít ven vyřídit i ty nejjednodušší pochůzky, ale na druhou stranu si ani nemyslím, že je potřeba nutit se do extroverze, není vůbec nic špatného na tom, že člověku vyhovuje být o samotě, takových je hromada. Pokud mu to nepřeroste na hlavu, je to naprosto legitimní volba.
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Tyjo, tak to je mazec… Vůbec si nedokážu představit, že bych něco takového prožívala… Musí to být dost psychicky náročné. Já jsem ráda s příteli a s rodinou, ale někdy chci mít taky chvilku klidu. Dokonce jsem přišla na to, že čas radši strávím s rodinou než s přáteli. Doufám, že se Ti také podaří si vyjít ven s přáteli jen tak nebo si užij rodinou oslavu. Rozhodně se nevzdávej ♥ A věřím, že ten pravý Tvé chování pochopí a nebude se Tě snažit nějak změnit 🙂 Posílám spoustu síly ♥
WantBeFitM
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Lidí jako jsi ty existuje spoustu, jen nejsou moc vidět, a tak má člověk pocit, že je na vše sám a nikdo ho nikdy nepochopí. Vím, jaké to je. Ale už jsem také potkala dost lidí, kteří se cítili stejně a se kterými jsme si hned měli co říct. Většinou na internetu, přes společné zájmy nebo blog, ale pomohlo mi to pochopit, že nejsem na tyhle věci sama, i když si někdy myslím, že ano. Pokud se necítíš dobře mezi lidmi, nenuť se mezi ně chodit, není to povinnost a také si myslím, že je fajn vyhýbat se lidem, kteří tě nechápou a shazují. Mně hodně pomohlo promazat sociální sítě od lidí, kteří mi nejsou nijak blízcí a to, že nevidím všechny ty „dokonalé“ životy mě osvobodilo od srovnávání se se svým okolím, protože mé okolí tvoří už jen lidé, se kterými se cítím dobře. A pokud si najdeš toho pravého, nebude tě chtít měnit a bude se snažit tě pochopit. 🙂 Vztah je o vzájemném respektu, a pokud se tě ten druhý bude snažit změnit, není chyba na tvé straně, ale na jeho.
To se mi líbíTo se mi líbí