Mé nové já

Je to tak dva měsíce a týden, co jsem nevydala článek, co jsem přestala být aktivní na sociálních sítítch. Ani o prázdninách jsem moc nepsala, ale při mém posledním článku jsem se při zveřejněné trochu zamyslela. Moc zážitků nemám, ale mám plno krásných jiných vzpomínek z léta, která si budu navždy pamatovat. Také jsem se konečně našla.

Fotografie rybníka z Nového Dvora u Rakovníka

Chtěla jsem si užívat a vše zveřejňovat na sociálních sítích, abych všem ukázala jak jsem spokojená, že jsem konečně šťastná. Ovšem stále tu byl ten dokonalý INSTAGRAM. Všichni tam jsou dokonalý. Já se líčila, aby náhodou nikdo nezahlédl mou nedokonalost. Všude jsem s sebou v kabelce nosila tu svou rudou rtěnku. Všichni na instagramu mají značkové věci, mají dokonalého partnera, prostě vše je téměř dokonalé. Až moc jsem se soustředila na životy ostatních, co mají oni, to chci i já.
Po zveřejnění článku jsem si uvědomila, že právě ty jejich životy mě brzdí. Chtěla jsem to, co oni, proto zrovna to, co se naskytlo se mi nehodilo a já si neužívala.
Pravidelné zveřejňování fotek je už pro mě pasé, každý den koukat na Netflix také. Vzpomínky s přáteli jsou nejdůležitější. Dokonce mám nové přátelé. Nenatáčím je, nenatáčím žádná vtipná videa. V tu chvíli jako by mobil skoro neexistoval. Nejsem dokonalá, podívám se, kdo mi psal a odepíšu jako každý jiný. Teď si říkám, co jsem dělala ve svým volnu, když jsem trávila čas doma o víkendu a nikam nechodila. Doslova mi ten instagram sežral tolik času, že to není možné.
Už nejsem několikrát denně na instgramu, maximálně dvakrát denně. Ráno a večer. Přestala jsem se do práce líčit, chodím po městě nenalíčená. Když vyrazím někam o víkendu, tak se nalíčím.
Snažím se na všem vidět něco pozitivního, ale i přesto předpokládám ten nejhorší scénář, abych potom nebyla tak zaskočená a mohla včas zareagovat. Jsem ráda, za každou minutu strávenou. Neberu si nadávky příliš osobně, každý to vidíme jinak. Každý chybuje. Příště se budu snažit, abych to znovu neudělala.

Chtěla jsem žít, tohle je život. Smířila jsem se se svou pletí, se svým tělem. Tohle jsem já a taková zůstanu. Nejsem andílek, ale umím si na něho hrát. Snažím se být v klidu, ale umím také se naštvat a vybouchnout. Nejsem chytrá, snažím se, to je důležité. Když to nechápu, zeptám se, každý neví vše. Snažím se nevkládat emoce do jistých situací a přemýšlet nad tím logicky, tak to občas vypadá, že jsem ledová královna, ale i já mám emoce, které podle mého občas zbytečně vyvolají hádky, tak se prostě snažím jimi neřídit. A rozhodně vše nedělám s předstihem, vše má svůj čas a vše počká. Taková jsem JÁ!

A proč takto přemýšlím? Proč se takto chovám? Jsem sobec, když myslím také na sebe. Nechci aby mě někdo ranil, proto své pocity uzavírám. Vypínám se, ale i přesto cítím tu radost v sobě. Nedovolím nikomu, aby mě ranil. Jen já mohu samu sebe ranit. Nikdo mi nemůže ublížit. Moje tělo a má mysl je jen moje a já rozhodnu, jak se kdo ke mně bude chovat. Nikdo nemůže za mě rozhidovat, je to můj život a já rozhodnu, jaký bude. Nekdy řeknu věci, které nejsou příjemné, ale říkám je abych se chránila. Už nikdy se nedostanu na dno. To si slibuji.