Můj první závod

Nikdy jsem nikde nezávodila. Ani jsem nereprezentovala školu. Musím říct, že jsem spolužákům záviděla. Byli zdatnější než já. Měli lepší časy na oválu, uměli skákat do dálky. Jediné, co mi šlo byla vybíjená ( za to vděčím mým učitelům tance, byla jsem velmi ohebná). Jednou z mých pozic byl Spiderman. Rozplácla jsem se na zemi a rychle jsem byla schopná vstát.

Na střední pak florbal a rugby. Jo bavilo mě do nich vrážet, protože jsem to měla povolené. Rozeběhnout se a přirazit je ke zdi. To mi šlo. Teď jsem docela aktivní od jiných spoluzaku. Řekla bych.

V létě jezdím hodně na kole a koloběžce. Běhu už moc nedám, možná tak ve večerních hodinách, je mi vedro. Také jsem v poslední době ani na svůj první závod netrénovala. Lenost mě přemohla. Pás mamka přesunula do obývacího pokoje, takže neběhám už ani doma. Nikdo ho teď nepoužívá. (Možná si něco vycházím v pokoji a přesunu si ho tam?)

Den před závodem jsem přemýšlela, že se dokonce nezúčastním. Nervózní z ostudy, a že mě tam znají. Nakonec jsem samu sebe přemluvila. Dorazila jsem o hodinu a půl dříve. Furt jsem si dělala srandu a doufala, že nebudu poslední. Horko a pyl do toho. Ještě tak částo neběhám.

Na startu jsem se vyděsila při pohledu na ty sportovce. Kort, když jeden řekl, že závodí do kopců. Říkala jsem si, že je jasné, že budu poslední. Ty vyrýsované břišáky (měla bych na sobě zapracovat a naučit se jíst a ano stále mám problémy s jídlem). Vedle nich jsem stála já s druhou bradou a ne úplně plochým břichem. Za to jsem si dobře pokecala s jednou holkou, s kterou jsem tam trávila čas i po celou dobu vyhlašování dokud neodjela.

Sedm kilometrů není pro mě hodně. Běhám šest kilometrů, když si chci trochu zaběhat, abych něco dělala. Když chci opravdu jít běhat, tak je to devět až takových deset a půl kilometrů. Podle toho, co běžím za virtuální závod. Ti, co mě sledují na Instagramu, tak ví, že běhám jen virtuální závody na pomoc zoo, dětem nebo i dospělým na vozík. Je to skvělý pocit, pomoc a zároveň přispět. Donutí vás to jít ven běhat.

Ze začátku jsem to přepálila, chtěla jsem se držet těch lepších, ale do kopce jsem to nezvládla. Po cestě jsem si ještě rozepínala slabou mikinu. Do toho jsem litovala, že jsem si nevzala kapesník. Jsem prase, ale nos jsem si utírala, ať žijí rukávy. Z kopce to šlo snáze, ale i tak mě ti lepší předběhli. Rozhodně jsem se přesvědčila, že chodit běhat na večer je nejlepší nápad jaký jsem kdy dostala. Běžet bez sluchátek, tedy bez rytmu. Koukala jsem neustále kolik mám kilometrů. Nohám se moc běhat nechtělo. Přeci jen z hudbou to jde lépe. Zpáteční cesta a ještě do kopce mi přišla nekonečná. Furt jsem si říkala už tam budu, už tam budu. Doběhla jsem a neplácla s sebou na zem a nebyla jsem poslední! Taky jsem dala svůj osobní rekord za poslední rok, co jsem si občas měřila čas. Byla jsem se sebou spokojená.

Nohy mě druhý den boleli, samozřejmě jsem se neprotáhla. Byla jsem nadšená ze super zážitku, který si určitě zopakuji. Rozhodně ne v létě, tím jsem si jistá. Na podzim ideál a v zimě mi to také nevadí. Jen ne v tom vedru. Závod je super věc, při kterém poznáte nové lidi se stejným zájmem. Máte si o čem povídat, získáte zkušenost a je to skvělé v rámci tréninku. Určitě doporučuji každému, kdo si to chce zkusit ať do toho jde. I kdyby to měli být jen dva kilometry.

Teď v létě zůstanu u koloběžky a kola. A když budu opravdu líná, tak se půjdu projít. A budu výletit. Koncem července budu na koloběžce trandit po Šumavě a kdo ví kam ještě vyrazím.